Psaní příběhu - pro mnohé koníček

KAPITOLA 1. Zvláštní probuzení

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!! Vstávej, vstávej! Škola volá! ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!" na stole na proti mé posteli začal zvonit můj nový mobil.Rodiče ho sice koupili před pár dny a dali teprve včera, tedy 1 den před vysvědčením na mé 12. narozeniny, ale vypadal jako mobil z 19. století, který v sobě má jen možnost posílat zprávy, telefonovat a fotit, ale to hodně špatně a ještě ke všemu to trvá strašně dlouho, že kamarádky buď odejdou nebo na místě usnou.To jsem zjistila, když jsem s nimi byla na zmrzlině a oznamovala jim, že jim ještě před vysvědčením něco položím na lavici.Zřejmě jim došlo, že to bude pozvánka na mé a sestřiny narozky. Na 6:30 jsem měla nařízený budík,(ten je v mém mobilu taky), ale když jsem se podívala na béžové digitální hodiny, které byli nedávno postaveny na nejvyšší poličku stolu vedle květináče s kytkou,no nedávno,spíš před rokem,tak na nich svítilo jasnou tyrkysovou barvou, že uběhlo 10 minut a pár vteřin po půl osmé(A ještě ke všemu mi mobil zvonil ve špatný čas,ale co jiného říct, když je prostě BOMBA) a to už jsem se svojí starší sestrou byla na cestě ke škole. Odkopla jsem ze sebe peřinu a odhodila ji na polštář.Vůbec mě nenapadlo ji skládat, protože jsem měla být za několik minut být ve škole a já nejsem ani učesaná, najezená, pořádně oblečená a neměla jsem vyčistěné zuby a stejně bych tu peřinu měla složenou křivě nebo nějak jinak špatně.
Vrz,Vrz,Vrzy,Vrzy,Vrz. Moje postel vrzala víc než sestřina,kvůli tomu, že já jsem měla palandu. Já jsem spala nahoře, ale dole pode mnou zrovna nikdo nespal. Párkrát tam sice byla kamarádka, když u nás chtěla přespat, ale jinak vůbec nikdo. A protože jsem byla ještě rozespalá a pořádně nic neviděla, netrefila jsem se nohou na žebřík, abych slezla dolů s postele a svalila jsem se na podlahu.
"Auuu," zakňučela jsem jako pes, kterému jste šlápli na ocas. Ovšem mě nikdo na ocas nešlápl.Mnula jsem si bolavé koleno. Když už tak nebolelo, tak jsem si ještě jednou vylezla nahoru na postel a vzala si z poličky, kterou mám nad hlavou, když spím, desky na vysvědčení.
Opět se ozvalo známé vrz,vrz,vrzy,vrzy,vrz.Pomalu to začíná být pro moji postel typický, ale vrzat začala teprve před pár dny. Bůh ví, co jsem s tou postelí udělala.A nebo to také mohla být Zuzka.
Vzala jsem tedy ty průhlédné desky do ruky a popolezla ke kraji postele. Připomněla jsem si, abych dala pravou nohu na první laťku postele a na podlahu v pokoji, protože babička Andrea mi často kladla na srdce, abych vykročila pravou nohou, že mi to možná přinese štěstí. A tak jsem doufala, že alespoň v poslední den 5. třídy se tak stane a nebudu mít na vysvědčení samé pětky, to je totiž babiččin druhý nebo třetí nejhorší sen , 1. je ten, že by jsme měli samé pětky já i Zuzka.Ale i tak se babi marně snažím vymluvit, že takovej šok ji nečeká.
Tu smůlu jsem určitě zdědila po taťkovi, pomyslela jsem si. Slezla jsem pomalu a opatrně dolů, protože jsem byla stále ještě ospalá. Nepomohlo mi si ani profackovat tvář svými hubenými dlaněmi. Šla jsem proto do koupelny a opláchla si obličej ledovou vodou.
"To už je lepší," řekla jsem si jen tak pro sebe. Vzala jsem z poličky hřeben a učesala se. Šla jsem zpět do pokoje a vysvlékla se ze svého pyžama. Hodila jsem ho na polštář na dolní postel.
Najednou se ozvalo pronuikavé mňouknutí.Omylem jsem hodila pyžamo na našeho šedého kocoura Flopa. Jen konce tlapek měl bílé. Také měl malý bílí oválek pod růžovoučkým nateklým nosem a ještě jeden velký na břiše. Flop se mi do pokoje dostal ještě v noci, než jsem šla spát. Zapoměla jsem ho poté vyhnat z pokoje, ale naštěstí to neviděla mamka, ta by se na mě zajisté zlobila. Popoběhla jsem ke skříni, která byla na severní straně mého pokojíku. Oblékla jsem se do proužkovaného hnědo-modrého trička s krátkým rukávem a hnědé dlouhé sukně pod kotníky. Byla jsem připravena se jít do kuchyně nasnídat, když tu jsem uslyšela povědomý holčičí hlas. Vypadalo to, že jsem ji probudila z velmi tvrdého spánku. Ale kdo to vlastně byl????
"Vypni to vyzvánění!! Je to strašný!!" ozývalo se z druhého rohu pokoje, kde se na zemi povaloval spacák a batoh s oblečením. Poté mi to došlo. Byla to moje sestřenice Dominika z hlavního města Dobrov, ze světa Naděje. Je ještě jeden svět, který se jmenuje svět Temnoty a jeho hlavním městem je Smrťov.V tomto světě žijí vlkodlaci,upíři,zlí draci, mutanti, čarodějnice a dalšší stvůry. Ve světě Naděje žijí napůl lidé a andělé, z nich mají někteří zvláštní schopnosti.Tyto dva světy jsou od sebe odděleny nekonečně hlubokou propastí.Od této propasti se zatím nikdo nevrátil živý.
Dominika měla blonďaté vlasy po ramena, hnědé velké oči,které vypadali,že mají barvu spíš po mléčné čokoládě. Její 10 let a je na svůj věk strašně vysoká, měří totiž 150 centimetrů. Nejraději nosila sportovní trika s barevnými nápisy a potisky, k tomu džíny, které si v zimě strkala do béžových kozaček s černým kožíškem a v létě k nim nosila žabky.
"Neříkala si včera, že vyučování nemáte jako obvykle od 8 hodin, ale až od 10???" To byla další skutečnost,který mi nedošla, kdyby mi to již známý člověk neřekl.
Dnes jsem měla prostě štěstí, protože venku bych před školou čekala minimálně 2 hodiny. A to bych asi nevydržela.
"Takže si můžeš o hodinu přispat!!!" I za to jsem byla ráda, protože se za všední dny moc nevyspím. Už jsem chtěla jít zpět do postele, když tu mě napadlo, že se Dominiky trochu poptám.
 "Proč si vlastně u nás doma byla přes noc??" Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho. Naštěstí. "Přespávala jsem u vás doma, protože tu byla na návštěvě do noci. Máma odjela sama beze mě.
A já se bála jít v té tmě sama domů pěšky. Neměla jsem s sebou ani trošku mincí," a po chvíli dodala :"Na autobus."
"Ty dneska nemáš školu?? " I na toto jsem se musela zeptat, neboť mi došlo,že by nestihla dojet nebo dojít do hlavního města, kde chodí do školy. Je totiž vzdálené 31 světlých mílí od místa,
kde se Dominika právě teď nacházela. "Ne nemám.Vysvědčení jsem dostala už před pár dny.Škola se z neznámých důvodů uzavřela.Já ale vím proč. Zavřela se kvůli tomu, že na chodbě na proti ředitelně se oběvili krvavé obtisky prstů a skvrna od krve, rudý červený kamen a ještě nějakej obrázek meče,kde byl vsazený zelený kámen. Já jsem si ten červenej kámen vzala domů, ale samozřejmě omylem, protože jsem si myslela, že je to můj talisman. Naštěstí o tom kameni nikdo neví, jenom já, takže si ho asi nechám. A v tu dobu když jsem ho našla, tak blikal."
Najednou jí po tváří stekla slza.Vůbec mě nenapadlo proč, já bych byla spíš ráda, že škola skončila o pár dní dřív. Ale když Dominika ještě jednou promluvila, bylo mi to hned jasný.
"A taky se," utřela si slzu, který jí tekla napříč obličejem:" Taky se ztratil ředitel.Můj taťka.Nikdo neví kde je. Ztratil se někdy před oběděm, protože tam už jsem ho neviděla. To jsme zrovna dostávali vysvědčení. A taky jsem si všimla, že v tu ten kámen jasně svítil. Ale zřejmě jsem si toho všimla jen já, protože jsem ho měla v lavici."
A jejda, já jsem úplně pitomá. Prostě úplně pitomá. Měla jsem se na chudáka Domču podívat, než jsem se jí začala vyptávat. Měla totiž opuchlé oči od pláče, když jsem ji vzbudila tim mým vyptáváním. No, vypadá to, že já budu mít celý den smůlu jako nikdy. Šla jsem ke skříni, otevřela šuplík a vyndala kapesník.
" Tady máš kapesník."
" Dík.A kde máte tužku a papír?"
Když jsem jí ho dala, nakreslila obrázek meče, kolem kterého byl omotán had. Nad rukojetí byli v obvodu vysázené hadí zuby a ve středu byl zelený kámen.
 "Takhle vypadal ten znak."
"Nemohl být váš ředitel unesen???" "No ano, je to jedna z možností.."
"A nemohlo by být něco víc v televizi ve zprávách??" Najednou jsem začala mít divný pocit. Jako by se něco mělo stát. Možná ve škole zjistím víc. A nebo co když bude unesen i náš ředitel,?? Ne, to asi ne. To jen moje hlava pracuje na plné obrátky, že vymyslím jen samou blbost.
"Co ti je?? Jsi celá bledá!! Jdi si raději lehnout, ať se tu nezhroutíš." To bylo zřejměkvůli tomu, že jsem měla špatný pocit. "Dobře, lehnu si, ale ještě se tě na něco zeptám."
"Tak se ptej!" Zasmála se, protože zřejmě čekala, jaká otázka ji čeká.
"Co jsi dostala na vysvědčení?? Prosím podívej se na ty zprávy, jsou od jedenácti hodin."
"Na vysvědčení jsem měla samé jedničky, až na a jednu dvojku z hudebky," začervenala se. To asi musela zpívat fakt hrozně.
"Také jsem dostala pochvalu za vzorného žáka a za ochotnou pomoc svým spolužákům. Každou chvíli jsem jim totiž něco půjčovala a vysvětlovala," když dokončila svoji řeč, byla jsem už v posteli.
Najednou se z toho pokoje naproti mému ozval další holčičí hlas.
"Proč tak křičíte?? Je tu snad maximální výskyt temné magie??" posměšně se zasmála. Já s Dominikou jsme se zároveň porozhlédli po místnosti. Nikde nebyl žádný duch, přízrak ani zombie.
"My nekřičíme!! Jen jsem si myslela, že jsem zaspala!!" odpověděla jsem své sestře Zuzce, přesněji mému dvojčeti. Je starší o 9 minut a skoro stejná jako já, alespoň to každý říká, ale já si to vůbec,
ale vůbec nemyslím. Posuďte sami:
Má dlouhé tmavě hnědé vlasy,které jsou rovné, zelenomodré oči, oválný tvar obličeje s plnými rty a dlouhými řasami. Je vysoká 143 centimetrů a váží 34 kilogramů. A co ráda nosí?? To nevím, ale ptát se jí nechci. Je jí 11 a chodí se mnou do třídy.
Já mám dlouhé tmavě hnědé vlasy,(jak jinak než taky rovné,ale jen o trošku tmavší a to tak, že to pozná jen naše máma),modré oči a dlouhé černé řasy,stejně jako Zuzka, také oválný tvar obličeje. Jsem vysoká 146 centimetrů a vážím 37 kilogramů.
Ráda nosím barevné veselé oblečení nebo tričko se třpytivými flitry a dlouhé sukně. A k tomu náušnice nebo náramky.
"A přeci jen si nezaspala!! Takže si můžeš jít lehnout!" Achjo, to už je druhý člověk, který mi říká, abych si šla lehnout. "Ale já už ležím!! Prosím buď už zticha!!"
"Jsem zticha!! Příště mě tedy zbytečně nebuď!!" práskla naštvaně dveřmi. Skočila do postele a hodila přes sebe modrou peřinu. Pomalu zavřela oči a za půl minuty jsem slyšela jen tiché funění..
"Ta ale usnula rychle," přemítalo se mi v mysli. I já jsem přes sebe přehodila peřinu s obrázkem jednorožce a zachumlala jsem se do teplé deky.Napřed jsem se ale podívala, kam jsem si dala oblečení do školy.
Bylo na židli u stolu, kde před chvílí, ležel na chvíli kocour. Flop teď obcházel mojí postel, chtěl se vydrápat po žebříku nahoru, ale nešlo mu to. Tk skočil na dolní postel, který byla prázdná.
Také Dominika si zalehla do svého spacáku. Když jsme všichni usnuli, bylo už 7:45. Venku zpívali ptáčci. Svítilo sluníčko, vypadalo to, že bude svítit až do večera.
Ale zdání může klamat, dokonce i předpověď v televizi.