BALADA O NESPOKOJENÉM PLASTOVÉM KELÍMKU
Žil byl jednou jeden plastový kelímek, říkejme mu třeba Eda. Byl hezký tmavě modrý a měl ouško. Původně měl patřit do letadla, ale tam se nějakým nedopatřením bohužel nedostal.
Eda si žil poměrně poklidným životem. Celý den seděl na poličce a rozhlížel se po místnosti. Většinou si myslel, že svět je krásný.
Tak ovšem plynula hodina za hodinou, den za dnem a týden za týdnem.
,,Mě to věčný sezení na tý polici už leze na nervy,“ vztekal se Eda, ,,Co mám dělat?!“
A potom plynula další minuta za minutou, hodina za hodinou, den za dnem, týden za týdnem, ale Edovi to připadalo mnohem delší než původně.
,,Ach jo, na mě se ale opravdu asi úplně zapomnělo??? Copak já tu stojim jen tak pro legraci??!! Já sem plastový kelímek a nic jinýho!! Ja vám tu asi jednoho krásnýho dne skočim na stůl a to se potom budete divit. Checht, checht, checht, checht.“
Nejprve byl Eda smutný, posléze začal být lehce naštvaný, ale po dvou měsících by už nejradši všechny postřílel. Byl velice, převelice naštvaný.
,,Sakra, sakra a ještě jednou sakra!!“ vztekal se Eda málem k puknutí, ,,děda mě sice ved k slušnosti, ale to asi nečekal, do jaké prachsprosté situace se dostanu!! To by mě potom jistě naučil víc nadávek než jenom“sakra“!!!“
Jednou odpoledne se vrátil majitel bytu, police a kelímky Edy domů. Měl velmi velkou tašku naplněnou nákupem.
„Třeba má v tý tašce nějakou flašku s pitím. Vytáhne ji a bude ji chtít otevřít, pak mu zrak padne na mě a řekne žjoo takový hrníček se mi na to bude hodit a vezme mě a nalije do mě pití.“ snil Eda s otevřenýma očima, ,,Ale počkat, počkat co by v tý flašce mělo být za pití, děda říkal, že z koly napoprvé naskáčou pupínky a to by se mi málo hodilo, jooo a mamka mi radila,“ vzpomíná dál Eda. ,,že je dobrý se vyhybat čaji, ten prej plast hodně deformuje a taky mi říkala, že nejsou dobrý různý lepkavý a sladký štáva, že sme potom lepkavý a málokdo nás chce umejvat, hlavně proto si nás prej lidi kupujou“ Eda byl úplně zahloubený ve svých myšlenkách. Potom, když se probral, zjistil, že nákup ještě pořád není rozbalený. O několik minut později se vrátil pán domu. Přišel k tašce, otevřel ji a vytáhl ……láhev s jemně perlivou vodou. Kelímek Eda vydechl radostí. Nedíval se, když majitel bytu vnořil ruku do tašky podruhé, když otevřel oči, nečekalo na něj vůbec pěkné přivítání. Z ruky majitele kelímka Edy se na něj velmi nepěkně a drze šklebily nové, ještě nerozbalené plastové kelímky.
Eda si myslel, že pro něj skončil život, kdyby mohl, okamžitě by se vrhnul k zemi a zabil se. To ovšem jako obyčejný plastový kelímek Eda nemohl. Zíral na ty hnusné a velmi neslušné kelímky s doširoka otevřenýma očima. Nebyl schopný vůbec ničeho. Cítil pouze onu strašnou bolest v hrudi, která ho naprosto omračovala a zakazovala mu o čemkoliv myslet.
V té samé chvíli (a aby toho na našeho malého chudáka nebylo málo) si ho všiml majitel bytu:,, No fuj, co to je???“
A vzal ubohého ani jednou nepoužitého Edu štítivě do dvou prstů a hodil ho do koše. Dokonce se ani neobtěžoval, aby došel ty tři kroky ke koši na plast, hodil našeho ubohého Edu do koše na směsný odpad.